Když jsem spatřil světlo tohoto světa, platily u nás pochopitelně a zcela samozřejmě československé koruny. A tak tyto byly vlastně dlouhou dobu jedinou měnou, po které jsem toužil. Za československé koruny jsem si mohl koupit to, co se nabízelo v našich obchodech, a o to jsem pochopitelně měl zájem. Takže jsem využíval své kapesné a nejednou bloumal po náměstí, kolem obchodů a hospod v naději, že tu třeba někdo ztratil aspoň pětihaléř, kterým bych si přilepšil. Ano, i pětníky tenkrát byly v oběhu a pro mne jako dítě to nebyly zase až tak zanedbatelné peníze. A když jsem jednou našel dvoukorunu, to bylo terno!

Ale vyrostl jsem a pochopil, že to našimi korunami nekončí. Že existují i lepší peníze. Ty takzvané konvertibilní. Protože těmi se sice dalo platit jenom v Tuzexu, ale toto omezené využití bylo kompenzováno tím, že se za ně dalo koupit daleko atraktivnější zboží. A když měl člověk štěstí, dostal se třeba i někam do vyspělé ciziny, kde jimi mohl platit, což ale nebyl dlouho můj případ.

Ale časy se mění. A tak přišly i doby, kdy už se dalo cestovat volněji až nakonec úplně volně. A tak jsem postupně získával kromě československých, českých a slovenských federativních a nakonec českých korun i peníze jiné. Což bylo zprvu vzrušující, ale postupem času to zevšednělo, to jak jsme se stali normální zemí s normální ekonomikou.

A tak jsem za svého života platil v příslušných cizích zemích rakouskými šilinky, východoněmeckými, západoněmeckými a později německými markami, americkými a kanadskými dolary, tureckými a italskými lirami, francouzskými a švýcarskými franky, polskými zlotými, jihoafrickými randy a samozřejmě i eury.

Protože jsem naštěstí strávil většinu života v naší už svobodné zemi. Kde nebyly cizí měny vzácností jako za éry soudruhů. A kdy se tedy nemuselo mnohdy beznadějně žádat o devizový příslib, s nadějí na nějakou tu drahou almužnu.